Idiom

Idiom je sloup postavený z 8000 knih a je dole i nahoře zakončený dvěma zrcadly. Idiomu se někdy říká „sloup vědění“ a právě nekonečnost vědění má symbolizovat.  Autorem Idiomu  je slovenský výtvarník Matej Krén. Idiom najdete od roku 1998 ve foyer budovy Ústřední knihovny na Mariánském náměstí. 

V Česku byl sloup z knih poprvé vystaven v létě roku 1996 v pražské Galerii Jiřího Švestky, kde byl v padesátých letech minulého století komunistický sklad zakázaných knih. Do vestibulu Ústřední knihovny jej nechala přemístit Anna Bimková, tehdejší ředitelka Městské knihovny v Praze a zde je trvale instalován od roku 1998. 

Idiom se stal nedílnou součástí vstupní haly Ústřední knihovny a přitahuje nejen turisty, ale i Pražany. Idiom byl vystaven na mnoha místech Evropy a Ameriky. Najdete jej v průvodci Lonley Planet i na obálce vědeckého časopisu Science. K příležitosti instalace byla vydána drobná publikace:
 

• Kren, Matej. Idiom: Matej Kren
   

Narodil se v Trenčíně v roce 1958, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě, pokračoval ve studiu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a na Vysoké škole výtvarných umění v Praze. Již v maturitním ročníku obdržel Honor Award (1985) na Mezinárodní studentské výstavě v japonském Kóbe.

V letech 1986–88 realizoval v barrandovském filmovém studiu Bratři animovaný film, který byl uveden na mezinárodních filmových festivalech v Berlíně, Paříži, Trenčianských Teplicích a španělské Huesce, kde za svůj umělecký výkon obdržel Velkou cenu Danzate del Oro (1991).

Do roku 1989 se zúčastnil mnoha výstav jako Artprospekt, Artifact Shift, Terrain a dalších v rámci neoficiální umělecké scény. Od počátku 90. let vystavuje na prestižních světových uměleckých přehlídkách ve významných evropských i zámořských metropolích.

Jako klíčový materiál pro svoji tvorbu si vybral knihy. Skládá z nich instalace, do kterých se jich vejdou tisíce. Jsou pro něj jako cihly, jenže mají v sobě mnohem více informací, osudů, příběhů a poznání. Dává je do podoby příbytků: na jedné straně primitivní, na straně druhé neskonale inteligentních. Důmyslným používáním zrcadel navozuje pocit nekonečna. 

Ústřední knihovna na Mariánském náměstí slouží čtenářům už od roku 1903. Současná budova pochází z dvacátých let minulého století. Architekt František Roith tu uplatnil styl art deco, v meziválečné éře oblíbený v Evropě i ve Spojených státech. Monumentální objekt od počátku zahrnoval přednáškové a koncertní sály i výstavní prostory. Kromě nich je součástí budovy reprezentační byt, kde pražský primátor přijímá oficiální návštěvy. Nad hlavním vchodem je balkon s šesticí kamenných figurálních plastik. Sochy vytvořil Ladislav Kofránek a představují hlavní oblasti umění: literaturu, sochařství, hudbu, filozofii, divadlo, architekturu a stavitelství. Okna nad hlavními vstupními dveřmi zdobí kované mříže s tvarovanými lampami. Masivní mříže vidíme i před samotnými dveřmi, nad nimiž jsou trojúhelníkové štíty s vytesanými symboly kružidla, glóbu, snopu, brku a ozubeného kola.

Přístřešek u bočního vchodu ve Valentinské ulici je dílem Vlado Miluniče, spoluautora známého Tančícího domu.

Styl art deco reprezentuje stropní geometrická  výzdoba od  Františka Kysely v centrální hale knihovny. Nad dveřmi do centrální haly září vitráže od malíře a grafika Josefa Sejpky, které zhotovila sklenářská firma Jana Jaroše. Vitráže představují tři figurální kompozice z bezbarvých skel s různými povrchovými strukturami a nesou názvy: Čtení, Rozsévání a Sklízení. Na tyto kompozice shora navazuje 24 menších alegorických vyobrazení. Výzdobě vestibulu vévodí Idiom – objekt, který vytvořil slovenský umělec Matej Krén. Sloup z osmi tisíc knih a dvou zrcadel zdobí vstupní prostor od roku 1998. Nad hlavním vchodem si můžeme prohlédnout znak Velké Prahy. 

Součástí budovy Ústřední knihovny je výstavní prostor „Městská knihovna“ Galerie hl. m. Prahy umístěný ve druhém patře. Informace o aktuální výstavě je možné se dočíst na stránkách GHMP. 

Jaké zajímavosti se skrývají v okolí Ústřední knihovny na Mariánském náměstí? Dozvědět se můžete například, kam se v 19. století rozlila Vltava, kde Miloš Forman natáčel svatební scénu z oscarového snímku Amadeus nebo kam šli na pivo prezidenti Bill Clinton a Václav Havel. To všechno a mnoho najdete v našem malém průvodci.

Mariánské náměstí za svůj název vděčí kostelu Panny Marie, který tu stával do konce 18. století. Kostel a jeho okolí trpěly častými záplavami, takže se zdejšímu prostranství dostalo pojmenování Na Louži. Podle starých spisů se místu říkalo také Mariánský plácek a později Mariánské náměstí. Od 50. do 90. let 20. století neslo náměstí jméno Václava Vacka, komunistického primátora úřadujícího v poválečných letech. Tehdy česká legislativa umožňovala pojmenování po žijících osobách, což bylo později považováno za nepřípustné.

Západní části náměstí vévodí areál Klementina – areál někdejší jezuitské koleje slouží Národní knihovně. Hned po Pražském hradě je nejrozsáhlejším komplexem budov v českém hlavním městě. Rozprostírá se na parcelách několika starších domů a bývalého dominikánského kláštera. Klementinum vznikalo postupně od 16. do 18. století, kdy kromě koleje zahrnovalo tiskárnu, lékárnu nebo divadelní sál. Žádný historický areál v České republice se také nemůže pyšnit tak velkým počtem slunečních hodin, které jsou navíc v případě Klementina bohatě zdobené. Od roku 1752 zde probíhají pravidelná meteorologická měření. Barokní nádheru si mohou návštěvníci vychutnat zejména v tak zvané Zrcadlové kapli a v přilehlých knihovních sálech. Klementinum skrývá nejen umělecké, ale i archeologické poklady. Výzkumníky potěšila například nejstarší dochovaná pražská kanalizace, která nečistoty z budov odváděla v 17. století.

Na východní straně náměstí je Magistrát (Nová radnice) - budova vznikla na objednávku města v letech 1909 – 1911. Tehdy ovšem měla funkci finančního nebo podle tehdejšího názvosloví „berního“ úřadu. Práci architekta Osvalda Polívky doplnily sochy Ladislava Šalouna, kterého pak proslavil Husův pomník na blízkém Staroměstském náměstí. Nalevo od vchodu si můžeme prohlédnout tak zvaného Železného muže (zde ale vytesaného z kamene). Socha odkazuje k příběhu o zakletém rytíři, který za žárlivosti zavraždil svoji milou. Protější nároží zdobí postava rabiho Löwa, duchovního a učence žijícího v Praze na sklonku 16. století. Podle pověstí se moudrý rabín stal i tvůrcem golema, umělého člověka a ochránce pražských Židů.
Dlouholetým působištěm pražských purkmistrů a primátorů byla Staroměstská radnice a zůstala jím i po dokončení novostavby na Mariánském náměstí. Teprve po 2. světové válce, kdy byly historické radniční budovy pobořeny, začali primátoři a radní zasedat na Nové radnici.

Jih náměstí uzavírá Clam-Gallasův palác – honosné sídlo navrhl rakouský architekt Johann Bernard Fischer z Erlachu, který pracoval i pro císařský dvůr ve Vídni. Palác byl dokončen roku 1718. Přepychové bydlení mělo ještě v 18. století doplnit divadlo. Jeho stavbu se ale nikdy nepodařilo dokončit. Pozorný chodec si při procházce Husovou ulicí může všimnout jiné zajímavosti, a to tabulky s vyznačenou hladinou vody. Povodeň se totiž do ulic Starého Města pražského vrátila roku 1890, kdy utrpěly škodu nejen domy a paláce, ale zejména přilehlý Karlův most.

Před palácem je Kašna – socha dívky nazývaná „Terezka“, ve skutečnosti je však alegorickým ztvárněním řeky Vltavy. Původní postavu zhotovil sochař Václav Prachner v roce 1812. Dnes můžeme ve výklenku obdivovat její kopii.

V přilehlé Husově ulici najdeme Hostinec U zlatého tygra – oblíbil si jej spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) a jeho přátelé. Bohumil Hrabal se proslavil nejen svými romány a povídkami, ve kterých uplatňoval svébytný styl lidového vypravěče, ale také námětem a scénářem oscarového filmu Ostře sledované vlaky. Hostinec U zlatého tygra navštěvoval také prezident Václav Havel. V lednu 1994, tři roky po pádu totality, sem český státník pozval svého amerického protějška Billa Clintona.

Kostel sv. Jiljí – začátkem 80. let tady režisér Miloš Forman natáčel svatební scénu do svého snímku Amadeus. Dramatu o hudebním géniovi W. A. Mozartovi a jeho frustrovaném sokovi Antoniu Salierim se dostalo několikanásobné oscarové pocty. Ve skutečnosti se Konstance a Wolfgang Amadeus Mozartovi brali ve vídeňské katedrále sv. Štěpána. Boční kapli zdobí mozaika se sv. Zdislavou z Lemberka. Vytvořil ji malíř Jaroslav Šerých v roce 1989. Manžel středověké šlechtičny a světice se jmenoval Havel, což výtvarníka vedlo k tomu, aby ho zpodobnil s tváří Václava Havla, který se v prosinci devětaosmdesátého roku stal prezidentem Československa. 

Severně od Mariánského náměstí se rozprostírá Josefov – někdejší Pražské Židovské město dostalo jméno podle císaře Josefa II. V 19. století se stalo bydlištěm nejchudších Pražanů bez ohledu na jejich náboženské vyznání a národnost. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám se vedení města rozhodlo dosavadní zástavbu zbořit a nahradit ji novostavbami. Tak zvaná „asanace“ Josefova proběhla na přelomu 19. a 20. století.

Starý židovský hřbitov – založen byl nejspíš na přelomu 14. a 15. století a několikrát byl rozšířen. Téměř 12 000 náhrobních kamenů tu připomíná dávné obyvatele Pražského Židovského města. Poslední lidé tu byli pochováni v roce 1787, kdy císař Josef II. zakázal pohřbívání v obydlených částech měst.

Staronová synagoga – gotická svatyně je jednou nejstarších evropských synagog, kde se dodnes konají bohoslužby. Jedinečné stavební dílo pochází ze 13. století. Podle pověsti je do synagogy vestavěna část zdiva z jeruzalémského chrámu. Opracované kameny prý do Prahy přenesli andělé.

Novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch tu začátkem 20. let 20. století podnikl pátrání po pražském golemovi. Hliněného hrdinu, který chránil pražské Židy, vytvořil a oživil rabi Löw. Uznávaný duchovní působil v Praze na přelomu 16. a 17. století. Dlouhá léta se tradovalo, že je tělo umělého člověka uloženo na půdě Staronové synagogy. Průkopník investigativní žurnalistiky Egon Erwin Kisch sice podkroví navštívil, legendární postavu tam však nenašel. Štíty synagogy ale prodělaly náročnou rekonstrukci koncem 19. století. I kdyby půda pražského golema ukrývala, dávný silák mohl zmizet v souvislosti s náročnou opravou. Pověst o golemovi se nicméně dočkala mnoha ztvárnění a lákala spisovatele, výtvarníky i filmaře. Nejznámější podobu dal této postavě sochař a designér Jaroslav Horejc. Pro film Pekařův císař (1951) navrhl masivního obra s holou hlavou.

Židovská radnice – v budově sídlila samospráva pražského židovského města. Dnešní podoba radnice je rokoková z 18. století. Spodní hodiny zaujmou návštěvníky hebrejským ciferníkem. Okolí se radikálně změnilo na přelomu století devatenáctého a dvacátého, kdy proběhla tak zvaná „asanace“ Josefova. Radikální bourání a výstavba umožnily radnici v roce 1908 rozšířit směrem do Maiselovy ulice. 

Náměstí Jana Palacha Svůj dnešní název dostalo neoficiálně už v roce 1969, krátce poté, co se student filosofické fakulty Jan Palach upálil. Svým činem protestoval proti společenské apatii, která doprovázela utužování komunistického režimu. Ceduli s Palachovým jménem daly ovšem vládnoucí orgány rychle odstranit. Prostor se tak dalších dvacet let jmenoval podle příslušníků rudé armády.

Filosofická fakulta – vlevo od podloubí najdeme pamětní desku s posmrtnou maskou Jana Palacha.

Rudolfinum – koncertní síň a galerie. Novorenesanční stavbu, dokončenou v roce 1881, navrhl architekt Josef Schulz, který později projektoval také budovu Národního muzea. Název „Rudolfinum“ odkazuje na korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I.  Rudolfinum se po vzniku Československé republiky stalo sídlem parlamentu Československé republiky. V době nacistické okupace se vrátilo ke svému původnímu účelu.